Rodinný dům ve staré zahradě

Dlouze se rodícím tématem domu je hledání klidné, časově neurčité formy. Tvarů, materiálů běžně potkávaných tak dlouho, že k žadnému konkrétnímu stavebnímu období neodkazují. Není zcela zřejmé, ze kdy pocházejí (a odkud se na stavbu dostaly), ani k takovým otázkám nenavádějí. Znamenají prostě to, čím jsou, nemají odkazovat, překvapovat v novém přepracování. Stavba otevřeně pracuje s důvěrnou klasickou formou, zároveň je malou úvahou o možnostech vyjádření v hranicích takové formy.

Sevřenou hmotu samozřejmého tvaru neruší vikýře ani střešní okna. Dům je položený na hraně mírného svahu, klesajícího od vstupního průčelí z ulice. Pod sebou skrývá níže položenou původní zahradu, z mírně níže položených obytných pokojů se nad ni otevírá. Na terasu se dá vstoupit z kuchyně, obývacího i dětského pokoje. Původní stromy v zahradě byly při stavbě ochráněny včetně třešně za okny. Stavebník se i s rodinou do ještě nehotového domu stihl šťastně přestěhovat před pandemickou změnou pracovních návyků a svou pracovnu od té doby neopouští.

*
w: Marek Pavlík (statika), Jan Kolář (stavební řešení)
Radek Prášil – RP Stavby (stavitel)
Jiří Pekárek (okna)
Filip Trunečka – Trastam (vápenné omítky)
Aleš Vrtaňa (dřevěné podlahy a obklady)
foto: Alexandr Hudeček